Přejít k obsahu

Nepřímá řeč je vedlejší věta, která uvádí něčí výrok, myšlenku, názor, rozhodnutí, otázku, poznámku apod. Někdy je třeba původní vyjádření trochu upravit. Nepřímá řeč se liší od řeči přímé (t.j. nezměněné citaci), která není větou vedlejší, není uvedena spojkou. Přímá řeč se často objevuje mezi uvozovkami a po dvojtečce.

Přímá řeč: Petro diris: "Mi volas doni ion al vi." - Petr řekl: „Chci ti něco dát.“
Nepřímá řeč. Petro diris, ke li volas doni ion al mi. - Petr řekl, že mi chce něco dát.
Přímá řeč: Karlo demandis: "Ĉu vi volas iri kun mi?" - Karel se zeptal: „Chceš jít se mnou?“
Nepřímá řeč. Karlo demandis, ĉu mi volas iri kun li. - Karel se zeptal, jestli chci jít s ním.

Nepřímá řeč je vedlejší věta uvozená buď spojkou "že" nebo jde o větu tázací. Taková vedlejší věta bývá předmětem sloves jako říci, křičet, myslet, vědět, rozhodnout, psát, rozumět, poznamenat, vidět, zeptat se, chtít, slyšet atd.: Řekl, že je šťastný. Ona myslela, že je šťastná.

Nepřímá řeč se objevuje i jako přívlastek neshodný (suplemento) slov jako myšlenka, rozhodnutí, otázka, strach apod. Měl myšlenku, že je šťastný. Rozhodnutí bylo, aby Petr byl předsedou. Položili otázku, zda se mohou zúčastnit.

Nepřímá řeč může být i podmětem slov jako "zdát se, být zřejmé, být pochybné, být jasné, být (ne)možné, být pravděpodobné ap. Zdálo se, že prší. Bylo zřejmé, že není šťastný.

Slovesné tvary v nepřímé řeči.

V některých jazycích se u nepřímé řeči musí změnit slovesný tvar. Esperanto zachovává tvar původní.

  • Li diris: "Mi volas manĝi".Li diris, ke li volas manĝi. - Řekl: „Chci jíst.“ → Řekl, že chce jíst.

    Koncovka AS od volas je současnost původního proslovu. Nemeň na IS.

  • Li diris: "Mi tiam loĝis en Ĉinujo."Li diris, ke li tiam loĝis en Ĉinujo. - Řekl: „Bydlel jsem tehdy v Číně.“ → Řekl, že tehdy bydlel v Číně.

    Koncovka IS v loĝis ukazuje na čas předcházející původnímu výroku. Bylo by chybou měnit ho na estis loĝinta.

  • Ŝi demandis: "Ĉu vi iros kun mi al kinejo?"Ŝi demandis, ĉu mi iros kun ŝi al kinejo. - Zeptala se: „Půjdeš se mnou do kina?“ → Zeptala se, jestli s ní půjdu do kina.

    Koncovka OS v iros ukazuje čas, který následoval po výroku. Bylo by chybou změnit ho na estis ironta nebo volis iri. Pokud původní výrok zněl "Ĉu vi volas iri kun mi?" (Chceš jít se mnou?), je třeba říci: Ŝi demandis, ĉu mi volas iri kun ŝi. (Ptala se, zda s ní chci jít).

  • Li ne komprenis: "Kial ŝi ne volas partopreni?"Li ne komprenis, kial ŝi ne volas partopreni. - Nechápal: „Proč se nechce zúčastnit?“ → Nechápal, proč se nechce zúčastnit.

    Koncovka AS ve slově volas ukazuje čas původní otázky.

  • Ili ordonis: "Paku tuj vian valizon!" → Ili ordonis, ke mi tuj paku mian valizon. - Přikázali: „Hned si zabalte svá zavazadla!“ → Přikázali, abychom si zabalili svá zavazadla.
  • Ŝi esperis, ke ŝi ilin trovos. - Doufala, že je najde.

    Původní myšlenka byla"Mi ilin trovos.":

  • Ŝi estis plena de timo, ke la infano mortos. - Byla plná strachu, že dítě zemřelo.

    Bála se a myslela si: "La infano mortos!"

  • Li metis la kondiĉon, ke oni ne instruu al ŝi la Kristanan religion. - Dal podmínku, že ji nesmí učit křesťanskému náboženství.

    Řekl: "Ne instruu al ŝi..."

  • Ŝajnis al ŝi, ke ŝin ĉirkaŭas unu sola densa barilo el traboj. - Zdálo se jí, že ji obklopuje jediná hustá ohrada z trámů.

    Myslela si: "Min ĉirkaŭas...",, protože tak se jí to jevilo.

Vztažné věty vedlejší obvykle neopakují něčí řeč nebo myšlenku. V takových větách se slovesné časy vztahují k absolutní současnosti:

  • Mi ne konis tiun, kiu venis. - Neznal jsem toho, který vešel.

    Konis a venis (znal a přišel), obě tato slovesa ukazují čas před současností. Pravděpodobně čas stejný.

  • Mi ne konis la personon, kiu estis baldaŭ venonta tra la pordo. - Neznal jsem člověka, který měl brzy projít dveřmi.

    A konis (znal) i estis (byl) ukazují čas před současností. Venonta (příští, přicházející) poukazuje na čas následující po tom minulém.

Časová a místní slova v nepřímé řeči.

Pokud je v citované větě výraz ukazující čas, může většinou zůstat i v nepřímé řeči. Nicméně některá časová slůvka závisejí na absolutní přítomnosti a musí být proto změněna, abychom se vyhnuli nedorozumění. Takovými slovy jsou hodiaŭ (dnes), hieraŭ (včera), antaŭhieraŭ (předevčírem), morgaŭ (zítra) a postmorgaŭ (pozítří). Věty, v nichž je třeba změnit časový údaj, se objevují jen zřítka.

  • Pasintan lundon li diris: "Mi ne laboros hodiaŭ!"Pasintan lundon li diris, ke li ne laboros tiun tagon. - Minulé pondělí řekl: „Dnes nebudu pracovat!“ → Minulé pondělí řekl, že ten den nebude pracovat.

    Pokud zachováme "dnes" ve vedlejší větě, jedná se o den, v němž byla ona věta vyřčena.

  • Morgaŭ li verŝajne diros: "Mi estis malsana hieraŭ!"Morgaŭ li verŝajne diros, ke li estis malsana hodiaŭ. - Zítra pravděpodobně řekne: „Včera jsem byl nemocný!“ → Zítra pravděpodobně řekne, že byl dnes nemocný.

    Pokud použijeme "včera" v nepřímé řeči, jedná se o den, který předcházel dni, v němž byla věta pronesena. Bude-li se mluvit o dnešním dni, musíme údaj změnit na "dnes".

  • Antaŭ unu semajno li demandis al mi: "Ĉu vi venos al mi morgaŭ?"Antaŭ unu semajno li demandis al mi, ĉu mi venos al li la postan tagon. - Před měsícem se mě zeptal: „Přijdeš za mnou zítra?“ → Před měsícem se mě zeptal, jestli za ním další den přijdu.

V povídkách se ovšem někdy slova "dnes, včera, a zítra" zachovávají beze změny: Li renkontis konaton, junan poeton, kiu rakontis al li, ke morgaŭ [= la postan tagon] li komencos sian someran vojaĝon. Tato věta se objevuje v pohádce a sotva by mohlo dojít k nedorozumění se skutečným zítřkem.

Tvary jako hieraŭo (včerejšek), hieraŭa tago (včerejší den), morgaŭo (zítřek), morgaŭa tago (zítřejší den) jsou často používány nezávisle na absolutní přítomnosti.

Časový údaj nun (nyní, teď) je možno v nepřímé řeči občas změnit kvůli větší srozumitelnosti, ale většinou to není nutné: Hieraŭ li diris: "Mi volas fari tion nun kaj ne poste!"Hieraŭ li diris, ke li volas fari tion nun kaj ne poste. Dalo by se to změnit na tiam (tehdy), tiumomente (v té chvíli) nebo třeba na tuj (hned), ale i nun vyhovuje.

Výraz místa ve větě, kterou citujeme, se někdy může v nepřímé řeči změnit, pokud je záležitost zopakována v jiném místě. Jindy může být změna sice přirozebou, ne však nutnou:

  • Karel a Eva jsou v Paříži. Karel vypráví o Pekingu a říká Evě: Mi iros tien.
  • Potom je Eva s Petrem v Pekingu a vypráví Petrovi: Karlo diris, ke li iros ĉi tien. (Nebo: ...ke li venos ĉi tien.)
  • Petr a Eva jsou v Tokiu a Petr jí říká: Mi iam estis en Berlino.
  • Eva a Karel jsou poté v Berlíně a ona mu vyprávění zopakuje: Petro diris, ke li iam estis ĉi tie. Nebo: Petro diris, ke li iam estis en Berlino.

Zájména v nepřímé řeči.

V nepřímé řeči se osobní a přivlastňovací zájména musejí často změnit, pokud se změninli hovořící nebo oslovený.

  • Karel říká: Mi estas tre feliĉa.
  • Petr vypráví Evě: Karlo diris, ke li estas tre feliĉa. Mili.
  • Karel říká Evě: Mi amas vin.
  • Petr se ptá Evy: Ĉu li vere diris, ke li amas vin? Mili, vin zůstává.
  • Petr se ptá Karla: Ĉu vi vere diris, ke vi amas ŝin? Mivi, vinŝin.
  • Petr vypráví Elišce: Li fakte diris al ŝi, ke li amas ŝin. Mili, vinŝin.
  • Karel říká Petrovi a Evě: Mi amas ŝin.
  • Petr vypráví Evě: Li diris, ke li amas vin. Mili, ŝinvin.
Zpět na začátek