Přejít k obsahu

V esperantu je hlavním pravidlem slovosledu co největší srozumitelnost. Poskládejme slova tak, aby smysl věty byl jasný. Esperantské koncovky, zvláště N, dávají velkou volnost, přesto tato volnost není absolutní.

Mnoho jednoduchých příslovcí (to jsou ta bez koncovky) mají stát přímo před slovem, ke kterému patří, např.: ankaŭ (také), (dokonce), tre (velmi), nur (jen). Podobně ne má stát před slovem, které popírá.

Prepozicio Předložka má stát před slovem, jehož úlohu určuje.

Konjunkcio Spojka má stát před tím, co spojuje.

Ajn (-koli) stojí hned za slovem, jehož odstín tvoří.

Pořadí větných členů

Základní pořadí větných členů se řídí následujícím vzorem:

subjektopredikatoobjektoaliaj frazpartoj = podmět - přísudek - předmět - ostatní větné členy

  • Ili — sidas — sur la sofo.
    Podmět - přísudek - příslovečné určení místa.
  • La hundo — ĉasas — katon.
    Podmět - přísudek - předmět.
  • Karlo — manĝas — rizon — per manĝbastonetoj.
    Podmět - přísudek - předmět - příslovečné určení nástroje (prostředku)
  • La virino — estas — arkitekto.
    Podmět - přísudek - podmětný doplněk.
  • Ĉiuj — opinias — lin — stranga.
    Podmět - přísudek - předmět - předmětný doplněk.

Pokud zvolíme odlišný slovosled, neměníme tím základní význam věty, pouze zdůrazňujeme některé větné části. U přísudku (predikativo) ovšem nemůžeme jen tak měnit slovosled, protože přísudek nemá označní své úlohy: Je rozdíl mezi leono estas besto (lev je zvíře - pravdivé tvrzení) a besto estas leono (zvíře je lev - nepravdivé tvrzení, protože je mnoho jiných zvířat). Ve větě lernanto fariĝis instruisto (žák se stal učitelem) je slovosled velmi důležitý, protože instruisto fariĝis lernanto (učitel se stal žákem) má zcela jiný význam. V mnoha pravdivých větách s přísudkem okolní text sám odstraňuje možnost nesprávného pochopení, a to i v případě neobvyklého slovosledu. Ovšem věta instruisto lernanto fariĝas je stěží pochopitelná a je třba se jí vyhnout (Jsou totiž možné dva zůsoby chápání: učitel se žákem stává - učitelem se žák státá).

Kladení dopředu.

Větný člen, který obvykle nestojí na začátku věty, můžeme zdůraznit tím, že ho umístíme právě na počáteční pozici.

  • Terure gajaj ŝajnis al ili iliaj propraj ŝercoj. - Strašně veselé zdály se jim jejjich vlastní šprýmy.

    Normální slovosled by byl: Iliaj propraj ŝercoj ŝajnis al ili terure gajaj.

  • La sonorilon mi volas kaj devas trovi! - Ten zvonek chci a musím najít!

    Normálně: Mi volas kaj devas trovi la sonorilon.

Tázací a vztažná zájména a příslovce začínající slabikou KI stojí obvykle na začátku věty, ať už věty hlavní nebo vedlejší. Tato pozice je tedy nijak zvlášť nezdůrazňuje. Ale může před nimi stát předložka, upřesňující úlohu slova v konkrétní větě:

  • Kion vi volas? - Co chceš?
  • Mi volas tion, kion vi volas. - Chci to, co chceš ty.
  • De kio tio ĉi venas, mia filino? - Odkud se to vzalo, dceruško?
  • Mi ankaŭ ne scias, per kio oni povas klarigi tiun fakton. - Také nevím, čím je možno vysvětlit tento fakt.
  • Ŝi ne sciis, en kiu flanko oni devas serĉi butiketon kun manĝeblaĵoj. - Nevěděla, na které straně je třeba hledat obchůdek s jídlem.

V zásadě i jiná slova, která spolupracují se slůvky na KI, by mohla stát před nimi, ale obecně vládne nechuť stavět před ně slova, která nejsou předložkami:

  • Tuj kiam la suno leviĝis, la cignoj kun Elizo forflugis de la insuleto. - Hned jak vyšlo slunce, labutě s Eliškou odletěly z ostrůvku.
  • Sume kiom mi ŝuldas? - Celkem kolik dlužím?

    Slovo "celkem" je možno umístit ve větě i jinam:

  • Kune kun kiu vi venis? - Spolu s kým jsi přišel?

    Normálně se slovo "spolu" vynechává.

Spojky kaj, a sed mohou bez problému stát před slůvkem na KI, protože spojka vlastně nepatří k náledující větě, jen ji spojuje s větou předcházející: Dum la trarigardado mi trovis diversajn esprimojn, kiuj siatempe ŝajnis al mi bonaj, sed kiuj nun al mi ne plaĉas kaj kiujn mi volonte ŝanĝus..

Někdy můžeme větný člen, který patří větě vedlejší, umístit na začátek souvětí. Tím dostaneme velmi silný důraz, protože jde o slovosled zcela nezvyklý:

  • Tiun laboron mi diris, ke mi faros. = Mi diris, ke mi faros tiun laboron. - Tu práci jsem řekl, že udělám. = Řekl jsem, že tu práci udělám.

    Větný člen "tu práci" je předmětem slovesa "udělám" a patří tedy plně k vedlejší větě uvozené spojkou "že". Ale kvůli zdůraznění stojí na začátku souvětí.

  • En salono Zamenhof mi pensas, ke okazas nun la solena inaŭguro. = Mi pensas, ke okazas nun en salono Zamenhof la solena inaŭguro. - V sále Zamenhof myslím, že právě probíhá slavnostní zahájení. = Myslím, že v sále Zamenhof právě probíhá slavnostní zahájení.

    Příslovečné určení místa neurčuje místo myšlení, protože ve skutečnosti patří do vedlejší věty.

Často může vzniknout nejasnost, ke které části věty vlastně patří předřazená slova. Může se zdát, že patří k větě hlavní, protože k ní mají nejblíž. Pokud větný člen, který chceme zdůraznit, je podmětem své vedlejší věty, nemůžeme ho odsunout, protože podmět musí stát blízko svého přísudku. Takže není možné: Tiu laboro mi pensas, ke estas malfacila. (Ta práce myslím je těžká). Musí se říci: Mi pensas, ke tiu laboro estas malfacila. (Myslím, že ta práce je těžká).

Pokud to smysl dovoluje, můžeme zdůraznit větný člen pomocí PRI. Tu část věty, kterou chceme zdůraznit, necháme na jejím místě ve větě ve formě zájména nebo tabulkového slova, a na začátek celé věty dáme PRI. Zdůrazňovaná věc se tak objevuje dvakrát, jednou v hlavní větě po PRI a podruhé ve vedlejší větě v podobě zájména.

  • Pri tiu laboro mi diris, ke mi faros ĝin. = Mi diris, ke mi faros tiun laboron. - O té práci jsem řekl, že ji udělám. = Řekl jsem, že udělám tu práci.
  • Pri tiu laboro mi pensas, ke ĝi estas malfacila. - O té práci si myslím, že je těžká.
  • Pri talento mi neniam aŭdis, ke vi ian havas. = Mi neniam aŭdis, ke vi havas ian talenton. - O talentu jsem nikdy neslyšel, že nějaký máš. = Nikdy jsem neslyšel, že máš nějaký talent.

Někdy, když potřebujeme dát na začátek věty tázací slovo (začínající slabikou KI), které patří k podřízené větě, výsledek může být těžko srozumitelný. Naštěstí se to stává zřídka:

  • Vi konsilas, ke ni respondu ion al ĉi tiu popolo.Kion vi konsilas, ke ni respondu al ĉi tiu popolo? - Radíte, abychom něco odpověděli tomuto národu. → Co radíte, abychom odpověděli tomuto národu?

    CO je předmětem přísudku ODPOVĚDĚLI, přestože stojí blíže slovesu RADÍTE. Věta však zní přirozeně, protože CO by se mohlo vztahovat i i ke slovesu hlavní věty ODPOVĚDĚLI.

  • Petro diris, ke lia amiko nomiĝas Karlo.Kiel Petro diris, ke lia amiko nomiĝas? - Petr řekl, že se jeho kamarád jmenuje Karel. → Jak Peter řekl, že se jeho kamarád jmenuje?

    Tady vzniká riziko, že někdo vztáhne JAK ke slovu ŘEKL, což by dalo podivný výsledek. Srozumitelnější alternativa je: Kiel laŭ Petro nomiĝas lia amiko?

  • Vi volas, ke mi vendu ion al vi.Kion vi volas, ke mi vendu al vi? - Chceš, abych ti něco poslal. → Co chceš, abych ti prodal?

    Jednodušší, ale ne zcela stejného významu, je: Co ti mám prodat?

Vyhýbejme se takovým souvětím, pokud sama vedlejší věta je otázkou, protože pak se taková formulace stává příliš komplikovanou: Ŝi demandis, ĉu mi ŝatas muzikon.Kion ŝi demandis, ĉu mi ŝatas? Je třeba říci Kion ŝi demandis? (Co se zeptala?), přestože je to méně přesné, nebo použít předložku PRI (viz dále).

Stejný problém vzniká také tehdy, když slova začínající na slabiku KI nejsou tázací, nýbrž vztažná. I v takovém případě se normálně kladou na začátek vedlejší věty, pokud je ale dáme na začátek věty hlavní kvůli důrazu, může vzniknout nejasnost:

  • Vi asertis, ke vi vidis homon.La homo, kiun vi asertis, ke vi vidis, estas jam delonge mortinta. - Tvrdil jste, že jste viděl člověka. → Ten člověk, kterého tvrdíte, že jste viděl, je už dlouho po smrti.

    Takové formulaci je třeba se vyhnout, protože "kterého" vypadá jako předmět slovesa "tvrdil", zatímco je předmětem slovesa "viděl". (Můžeme si však pomoci: Ten člověk, kterého jste, jak tvrdíte, viděl ...)

Často si můžeme pomoci příslovečným určením s předložkou pri (o). Tázací slovo na KI stojí na svém místě a příslovečné určení používá jako tázací výraz nebo spojku:

  • Ŝi demandis, ĉu mi ŝatas muzikon.Pri kio ŝi demandis, ĉu mi ŝatas ĝin? - Ptala se, jestli mám rád hudbu. → Na co se ptala, že to mám rád?
  • Vi asertis, ke vi vidis homon.La homo, pri kiu vi asertis, ke vi vidis lin, estas jam delonge mortinta. - Tvrdil jste, že jste viděl člověka. → Ten člověk, o kterém jste tvrdil, že jste ho viděl, je už dlouho po smrti.

Pokud slůvko KI je podmětem, nemůžeme je z vedlejší věty odsunout. Podmět slovesa můsí ve větě zůstat: i en sia frazo: Karlo diris, ke lia frato edziĝis.Kiu Karlo diris, ke edziĝis? Diris vypadá, že má dva podměty, zatímco edziĝis nemá žádný. Řešením je použití předložky pri: Pri kiu Karlo diris, ke li edziĝis?

Zpět na začátek