V esperantu je hlavním pravidlem slovosledu co největší srozumitelnost. Poskládejme slova tak, aby smysl věty byl jasný. Esperantské koncovky, zvláště N, dávají velkou volnost, přesto tato volnost není absolutní.

Mnoho jednoduchých příslovcí (to jsou ta bez koncovky) mají stát přímo před slovem, ke kterému patří, např.: ankaŭ (také), eĉ (dokonce), tre (velmi), nur (jen). Podobně ne má stát před slovem, které popírá.

Prepozicio Předložka má stát před slovem, jehož úlohu určuje.

Konjunkcio Spojka má stát před tím, co spojuje.

Ajn (-koli) stojí hned za slovem, jehož odstín tvoří.

Pořadí větných členů

Základní pořadí větných členů se řídí následujícím vzorem:

subjekto — predikato — objekto — aliaj frazpartoj = podmět - přísudek - předmět - ostatní větné členy

Pokud zvolíme odlišný slovosled, neměníme tím základní význam věty, pouze zdůrazňujeme některé větné části. U přísudku (predikativo) ovšem nemůžeme jen tak měnit slovosled, protože přísudek nemá označní své úlohy: Je rozdíl mezi leono estas besto (lev je zvíře - pravdivé tvrzení) a besto estas leono (zvíře je lev - nepravdivé tvrzení, protože je mnoho jiných zvířat). Ve větě lernanto fariĝis instruisto (žák se stal učitelem) je slovosled velmi důležitý, protože instruisto fariĝis lernanto (učitel se stal žákem) má zcela jiný význam. V mnoha pravdivých větách s přísudkem okolní text sám odstraňuje možnost nesprávného pochopení, a to i v případě neobvyklého slovosledu. Ovšem věta instruisto lernanto fariĝas je stěží pochopitelná a je třba se jí vyhnout (Jsou totiž možné dva zůsoby chápání: učitel se žákem stává - učitelem se žák státá).

Kladení dopředu.

Větný člen, který obvykle nestojí na začátku věty, můžeme zdůraznit tím, že ho umístíme právě na počáteční pozici.

Větný člen, jehož hlavním slovem je slovo na KI-, stojí obvykle na začátku hlavní nebo vedlejší věty. Taková pozice slova na KI- tedy není nijak zvlášť určující. Ale může před ním stát předložka, upřesňující jeho větnou funkci:

V zásadě i jiná slova, která spolupracují se slůvky na KI, by mohla stát před nimi, ale obecně vládne nechuť stavět před ně slova, která nejsou předložkami:

Spojky kaj, aŭ a sed mohou bez problému stát před slůvkem na KI, protože spojka vlastně nepatří k náledující větě, jen ji spojuje s větou předcházející: Dum la trarigardado mi trovis diversajn esprimojn, kiuj siatempe ŝajnis al mi bonaj, sed kiuj nun al mi ne plaĉas kaj kiujn mi volonte ŝanĝus..

Někdy můžeme větný člen, který patří větě vedlejší, umístit na začátek souvětí. Tím dostaneme velmi silný důraz, protože jde o slovosled zcela nezvyklý:

Často může vzniknout nejasnost, ke které části věty vlastně patří předřazená slova. Může se zdát, že patří k větě hlavní, protože k ní mají nejblíž. Pokud větný člen, který chceme zdůraznit, je podmětem své vedlejší věty, nemůžeme ho odsunout, protože podmět musí stát blízko svého přísudku. Takže není možné: Tiu laboro mi pensas, ke estas malfacila. (Ta práce myslím je těžká). Musí se říci: Mi pensas, ke tiu laboro estas malfacila. (Myslím, že ta práce je těžká).

Někdy, pokud to smysl dovoluje, můžeme zdůraznit větný člen pomocí příslovečného určení s pri. Ten člen, který chceme zdůraznit, necháme na jeho místě ve vedlejší větě ve formě zájmena nebo tabulkového slova, a na začátek celé věty dáme příslovečné určení s pri. Zdůrazňovaná věc se tak objevuje dvakrát:

Někdy, když potřebujeme dát na začátek věty tázací slovo (začínající slabikou KI), které patří k podřízené větě, výsledek může být těžko srozumitelný. Naštěstí se to stává zřídka:

Vyhýbejme se takovým souvětím, pokud sama vedlejší věta je otázkou, protože pak se taková formulace stává příliš komplikovanou: Ŝi demandis, ĉu mi ŝatas muzikon. → Kion ŝi demandis, ĉu mi ŝatas? Je třeba říci Kion ŝi demandis? (Co se zeptala?), přestože je to méně přesné, nebo použít předložku PRI (viz dále).

Stejný problém vzniká také tehdy, když slova začínající na slabiku KI nejsou tázací, nýbrž vztažná. I v takovém případě se normálně kladou na začátek vedlejší věty, pokud je ale dáme na začátek věty hlavní kvůli důrazu, může vzniknout nejasnost:

Často si můžeme pomoci příslovečným určením s předložkou pri (o). Tázací slovo na KI stojí na svém místě a příslovečné určení používá jako tázací výraz nebo spojku:

Pokud slůvko KI je podmětem, nemůžeme je z vedlejší věty odsunout. Podmět slovesa můsí ve větě zůstat: i en sia frazo: Karlo diris, ke lia frato edziĝis. → Kiu Karlo diris, ke edziĝis? Diris vypadá, že má dva podměty, zatímco edziĝis nemá žádný. Řešením je použití předložky pri: Pri kiu Karlo diris, ke li edziĝis?