22 Slovesa / Gramatika

Slovo s některou z těchto koncovek I, AS, IS, OS, US či U je sloveso. Sloveso ukazuje čin nebo stav.

Určitý způsob (určitek) je sloveso s některou z koncovek AS, IS, OS, US a U. Taková slovesa plní úlohu přísudku věty.
Infinitiv (neurčitek) je sloveso s koncovkou I. Takové sloveso není přísudkem, ale plní ve větách různé úlohy.

Slovesa v určitém tvaru.

Existují tři způsoby sloves v určitém tvaru: indikativo (oznamovací způsob), volitivo (imperativo) (rozkazovací způsob) a kondicionalo (podmiňovací způsob).

Indikativ čili oznamovací způsob

Indikativ je způsob, který ukazuje činy a stavy, které jsou reálné a skutečné. Rozlišujeme tři časy oznamovacího způsobu: prezenco (čas přítomný), preterito (čas minulý) a futuro (čas budoucí).

Přítomný čas: koncovka -as

Sloveso v přítomen čase, sloveso s koncovkou -as, vyjadřuje, že čin nebo stav je skutečný, platný a že začal a ještě neskončil. To znamená, že probíhá právě teď nebo obvykle nebo stále:

laboras = čin "labori" začal, ale ještě neskončil
estas = stav "esti" začal, ale ještě neskončil

Mi sidas sur seĝo. - Sedím na židli.

Sedění je reálné a současné.
Mi estas advokato. - Jsem advokát

Tato profese je skutečná a současná.
Kvar kaj dek ok faras dudek du. - Čtyři a osmnáct je dvacet dva.

Toro platí vždy.
Nun mi legas. - Nyní čtu.

Čtení se skutečně odehrává nyní.
Hodiaŭ mi studas Esperanton. - Dnes studuji esperanto.

Možná nestuduji ve chvíli, kdy mluvím, ale dnes už jsem se studiem začal a ještě neskončil, ještě budu pokračovat.
En la vintro oni hejtas la fornojn. - V zimě se topí v kamnech.

Děje se tak každou zimu, v minulosti i budoucnosti.
Mi loĝas ĉi tie tri jarojn. - Bydlím zde tři roky.

Moje bydlení už tři roky trvá a stále pokračuje.

Někdy se v povídkách používá přítomný čas s koncovkou AS pro tu dobu, ke které vyprávění došlo. Takový styl může vyprávění oživit:

Ne suspektante ion li iradis tra la arbaro. Subite eksonas pafo. - Nic netuše šel lesem. Najednou zazní výstřel.

Vypravěč nejdříve používá minulý čas, ale najdnou ho mění na přítomný, aby měl posluchač nebo čtenář pocit, že je sám přítomen na místě a slyší výstřel.

Minulý čas: koncovka IS

Sloveso v minulém čase – sloveso s koncovkou IS – vyjadřuje, že děj nebo stav je skutečný, ale byl před okamžikem, kdy je o něm řeč. Obvykle takový děj nebo stav už skončil:

laboris = děj "pracovat" se konal dřív než teď
estis = stav "být" nastal dřív než teď

Mi sidis tiam sur seĝo. - Tehdy jsem seděl na židli.

Sedění se skutečně odehrálo v té minulé době.
Mi estis knabo. - Byl jsem kluk.

Chlapectví je reálné v odpovídající minulosti.
Hieraŭ mi renkontis vian filon, kaj li ĝentile salutis min. - Včera jsem potkal vašeho syna a on mě zdvořile pozdravil.
Mi loĝis ĉi tie tri jarojn. - Bydlel(a) jsem tu 3 roky.

Mé bydlení trvalo tři roky, ale už nepokračuje.

Chceme-li vyjádřit nuance v minulé době, můžeme použít různá upřesňující slůvka nebo také složené tvary slovesné. Ale obyčejný minulý čas téměř vždy stačí.

Někdy se setkáváme s nesprávným použitím koncovky IS v budoucím časem, pro to, co se v budoucnu splní. Ale je to chyba, správné je použití koncovky OS nebo chceme-li výt přesní, tak estos ...inta. Neříkej tedy: Mi venos al vi, kiam mi finis mian taskon. Nýbrž: Mi venos al vi, (post) kiam mi finos mian taskon. Nebo: Mi venos al vi, kiam mi estos fininta mian taskon. (Přijdu, až skončím svůj ukol).

Budoucí čas: koncovka -os

Sloveso v budoucím čase, tj. s koncovkou -os, vyjadřuje, že děj nebo stav ještě nezačal. Pochopitelně budoucnost je vždy nejistá, ale budoucí čas vyjadřuje, že mluvčí si myslí, že se to opravdu stane:

laboros = budu pracovat / budeš pracovat / bude pracovat / budeme pracovat / budete pracovat / budou pracovat
estos = budu / budeš / bude / budeme / budete / budou

Mi sidos poste sur seĝo. - Budu sedět později na židli.

Sedění se skutečně odehraje v budoucnu.
Mi estos riĉulo. - Budu boháč.

Stav boháče je skutečnost budoucnosti.
Mi rakontos al vi historion. - Budu ti vyprávět dějiny.

Vyprávění ještě nezačalo.
Morgaŭ estos dimanĉo. - Zítra bude neděle.
Mi loĝos ĉi tie tri jarojn. - Budu zde bydlet tři roky.

Mé bydlení dosud nezačalo, ale až začne, bude skutečně trvat tři roky.

Rozkazovací způsob (imperativ): koncovka U

Sloveso v rozkazovacím způsobu, sloveso s koncovkou U, vyjadřuje, že děj nebo stav není skutečný, ale že si ho někdo přeje, chce ho, přikazuje ho nebo o něj usiluje. Takové sloveso neurčuje čas děje, nicméně děj je obvykle situován do budoucnosti:

laboru = pracuj, pracujte
estu = buď, buďte

Sidu sur seĝo! - Seď na židli!

Rozkaz nebo prosba.
Estu viro! - Buď muž!

Rozkaz nebo prosba.
Ludoviko, donu al mi panon. - Ludvíku, dej mi chleba.
Ni legu la unuan ĉapitron. - Přečtěme první kapitolu.

vyjádření přání
Ĉu ni iru al la dancejo? - Půjdeme do tančírny?

Otázka ohledně vůle. Skutečným smyslem takové věty však nejčastěji je zdvořilý návrh. Porovnejte se zdvořilými žádostmi níže.

U rozkazovacího způsobu velmi často vynecháváme podmět, pokud jím je zájmeno vi: Venu tuj! = Vi venu tuj! Ale je to možné jen ve větě hlavní, nikoliv ve větě vedlejší.

Rozkazovací způsob ve vedlejších větách se spojkou ke.

Rozkazovací způsob neboli volitiv se ve vedlejší větě se spojkou ke používá tehdy, pokud hlavní věta vyjadřuje vůli, cíl, názor apod.

Mi volas, ke vi laboru. - Chci, abys pracoval.

Práce je chtěná.
Li petas, ke mi estu atenta. - Prosí, abych byl pozorný.
Estas necese, ke ni nun unu fojon por ĉiam faru finon al tiu ĉi stato. - Je třeba, abych jednou pro vždy zjednal konec tomuto stavu.

Zdvořilá žádost

Pro vyjádření zdvořilé žádosti používáme slovo bonvolu (prosím, račte) plus infinitiv. Taky je možné přidat zdvořilostní vyjádření mi petas (prosím) ke slovesu v rozkazovacím způsobu:

Bonvolu sidi ĉi tie! = Sidu ĉi tie, mi petas! - Prosím seď tady! = Seď tady, prosím!
Bonvolu fermi tiun ĉi fenestron! = Fermu la fenestron, mi petas! - Prosím zavřete to okno! = Zavřete to okno, prosím!

Rozhodně nepoužívej dvakrát rozkazovací způsob. Neříkej: Bonvolu sidu....

Poznámka: Někteří používají místo toho bonvole ...U, např..: Bonvole sidu ĉi tie! Je to sice logická alternativa, ale neobvyklá a neodpovídá tradici.

Podmiňovací způsob: koncovka US

Sloveso v podmiňovacím způsobu, sloveso s koncovkou US, používáme pro činy a stavy nereálné, pomyslné nebo fantazijní. Přitom není určen čas činu:

laborus = děj "pracovat" je pomyslný
estus = stav "být" je pomyslný

Se mi estus riĉa, mi ne laborus. - Kdybych byla bohatá, nepracovala bych.

Jedná se o nereálný, pomyslný stav a děj.
Se mi estus sana, mi estus feliĉa. - Kdybych byl zdravý, byl bych šťastný.
Se mi nur loĝus en palaco! - Kdybych jen bydlela v paláci!

Takové bydlení si přeju, ale vím, že není možné, že je jen pouhou fantazií.
Mi ne farus la eraron, se li antaŭe dirus al mi la veron. - Neudělala bych tu chybu, kdyby mi předem řekl pravdu.

Slova farus i dirus tu popisují pomyslné činy v minulosti. Případně je možné vyjádřit minulost pomocí estus dirinta.

Podmiňovací způsob taky používáme pro zmírnění žádostí nebo přání:

Mi dezirus aĉeti kelkajn aferojn. - Přál bych si koupit několik věcí.

Skutečné přání, ale zdvořile vyjádřené.
Ĉu mi povus havi la skribilon? - Mohla bych mít to pero?

Velmi zdvořilá, mírná žádost.
Ĉu vi bonvolus paroli iom pli silente? - Mohl byste mluvit trochu tišeji?

Velmi zdvořilá, mírná žádost.

Podmiňovací způsob taky často používáme se slovem se (jestli, kdyby, pokud), které vyjadřuje podmínku. Ovšem neplatí, že toto slovo automaticky vede k podmiňovacímu způsobu. Všechno závisí na smyslu. Pokud se jedná čistě o představu, používáme US, ale když jde o skutečnost, používáme způsob oznamovací:

Se li estus ĉi tie, li certe mirus pri la malordo. - Kdyby tu byl, určitě by byl překvapený tím zmatkem.

Víme, že tu není, ale kdyby byl, byl by i překvapený.
Se li estas ĉi tie, li certe miras pri la malordo. - Jestli tu je, určitě je překvapený tím zmatkem.

Nevíme, jestli tu je, ale může tu být. A jestli tu opravdu je, tak je i překvapený.

V některých jazycích se podmiňovací způsob používá i pro to, co je předpokládáno a předvídáno. Takový význam esperanto vyjadřuje složeným slovesem: estis ...onta nebo estis ...ota.

Infinitiv

Slovesa s koncovkou I jen pojmenovávají děj nebo stav. Ale nevyjadřují, jestli jde o skutečnost, úmysl nebo představu. Infinitiv je tradičně považován za základní tvar slovesa. Proto jsou slovesa ve slovnících právě v infinitivu.

Infinitiv se podobá dějovému podstatnému jménu: labori = představa práce; esti = představa bytí. Existuje však rozdíl.

Infinitiv hraje ve větě úlohy, které normálně zastává podstatné jméno, tedy úlohu podmětu, předmětu, příslovečného určení s předložkou pri atd.: Zemřít pro vlast je slastné. Zlé děti milují trápit zvířata. Kdo se odváží jet na lvu?

Někdy mívá infinitiv před sebou i předložku: Unu fajrero estas sufiĉa, por eksplodigi pulvon. Nikdy však nemůže mít koncovky N a J.

Infinitiv může mít i svůj vlastní předmět a příslovečné určení, je to tedy přece jen sloveso.

manĝi rapide - jíst rychle

Infinitiv má příslovečné určení způsobu.
poste manĝi - potom jíst

Infinitiv má příslovečné určení času
manĝi pomon - jíst jablko

Infinitiv má předmět

Infinitiv však nemůže mít vlastní gramatický podmět. Nelze říci: mi manĝi, la knabino esti nebo podobně. Nejčastěji je ovšem nevyjádřený podmět: senca subjekto.

Mnohé, ale ne všechny, infinitivy fungují jako zkrácená vedlejší věta se spojkou ke.

Mi ĝojas vin vidi! = Mi ĝojas, ke mi vin vidas! - Rád vás vidím! = Jsem rád, že vás vidím!
Mi vidis la knabon kuri. = Mi vidis, ke la knabo kuras. - Viděl jsem chlapce utíkat. = Viděl jsem, že chlapec utíká.

Infinitiv jako podmět.

Infinitiv může být podmětem věty, pokud chceme říci, jaký je děj vyjádřený infinitivem. Přísudkem bývá obyčejně sloveso být:

Resti kun leono estas danĝere. - Zůstat se lvem je nebezpečné.

To, co je nebezpečné, je děj zůstat se lvem. Nebezpečné je doplňkem slovesa zůstat. V esperantu usí mít koncovku E, protože se jedná o popis slovesa.
Kritiki estas facile, fari [estas] malfacile. - Kritizovat je snadné, udělat (je) nesnadné.

To, co je snadné, je čin kritizovat. To, co je nesnadné, je čin udělat.

Infinitiv společně s přísudkovým slovesem

Infinitiv je často používán společně s přísudkovým slovem, na kterém je závislý.

Mi povas kuri. - Můžu běžet.
Li volis veni. - Chtěl přijít.
Ili devis cedi. - Museli ustoupit.
En varmega tago mi amas promeni en arbaro. ≈ ...amas promenon... - Za horkého dne miluji procházet se v lese. ≈ ...miluji procházky...
Ŝi komencis senti doloron kaj rigidiĝon. ≈ Ŝi komencis sentadon de doloro... - Začala cítit bolest a ztrnulost ≈ Začalo pociťování bolesti ...
Li ŝajnis subite kompreni. = Li ŝajnis subite komprenanta... - Zdál se náhle pochopit. = Zdál se náhle chápající...

Infinitiv je doplňkem podmětu: li.
Nun ili ĉiuj iris dormi. = ...iris por dormi. - Teď šli všichni spát. = ...šli, aby spali.

Když infinitiv hraje úlohu příslovečného určení s předložkou por, často tuto předložku por vynecháváme.
Ŝi tuj kuris bati ŝin. = ...kuris por bati ŝin. - Běžela ji zbít. = ...běžela, aby ji zbila.
Kaj vi ne hontas fanfaroni per ĉi tio? ≈ ...hontas pri fanfaronado... - A vy se nestydíte tím vychloubat? ≈ ...nestydíte za vychloubání ...

Když infinitiv plní úlohu příslovečného určení s předložkou pri, je tato předložka pri vynechávána.
Feliĉe mi sukcesis ekbruligi la fajron. ≈ ...sukcesis pri ekbruligado de la fajro. - Naštěstí se mi podařilo zapálit oheň. ≈ uspěl jsem při zapalování ohně.

V předchozích příkladech má infinitiv stejný podmět jako přísudkové sloveso. Ale v některých případech mohou mít podměty odlišné.

Některé přísudky ukazují čin, kterým se někdo snaží ovlivnit jinou osobu (nebo záležitost). Taková slovesa jsou např. (mal)permesi (dovolit/zakázat), ordoni (poručit, nařídit), doni (dát), destini (určit), peti (prosit), instrui (vyučovat), instrukcii (instruovat, poučit), devigi (přinutit), lasi (nechat), inviti (pozvat), voki (volat), sendi (poslat), (mal)konsili (poradit/odradit), komandi (velet), konvinki (přesvědčit), persvadi (přemlouvat), memorigi (připomenout) a (mal)rekomendi (doporučit/odradit). Ovlivňovaná osoba (nebo záležitost) se u takových sloves objevuje jako předmět nepřímý s předložkou al nebo přímý s koncovkou N. Když se u takového slovesa objeví infinitiv, jeho logickým podmětem je ovlivňovaná osoba nebo záležitost.

Mi malpermesis al li fari tion. - Zakázal jsem mu to udělat.

Podmětem slovesa fari (dělat) je zájméno li (on).
Ili ordonis al mi veni antaŭ la vesperiĝo. - Nařídil mi přijít před soumrakem.

Podmětem slovesa veni (přijít) je zájméno mi (já).
La reĝo Aĥaŝveroŝ ordonis venigi al li la reĝinon Vaŝti. - Král Ahašveroš nařídil přivést k němu královnu Vašti.

Podmětem slovesa venigi jsou ti, kterým král dal rozkaz. Jsou nevyjádření, ale mohli by se objevit jako předmět ve 3. pádě s předložkou al: ...ordonis al iuj venigi...
Mi petas vin trinki. = Mi petas vin, ke vi trinku. - Prosím vás napít se. = Prosím vás, abyste se napil.

Sloveso promesi (slíbit) nepatří do této skupiny: Mi promesis al li veni al la festo. = Mi promesis al li, ke mi venos al la festo. Logickým podmětem slovesa veni je podmět přísudkového slovesa.

Prokud je přísudkem sloveso vidi (vidět), aŭdi (slyšet), senti(cítit), imagi (představit si) a podobně, může se za ním objevit infinitiv jako doplněk předmětu přísudkového slovesa. V takovém případě je tento doplněk zároveň významovým podmětem zmíněného infinitivu:

Mi vidis la knabon kuri. - Viděl jsem chlapce běžet.

Běžet je doplňkem chlapce, předmětem slovesa viděl. Podmět slovesa běžet je chlapec. = Mi vidis la knabon kuranta. Mi vidis, ke la knabo kuras. (Viděl jsem chlapce běžícího. Viděl jsem, že chlapec běží.)
Mi hodiaŭ matene vidis danci miajn knabinojn. - Dnes ráno jsem viděl tančit svá děvčata.

Tančily dívky.

Infinitiv jako přívlastek.

Infinitiv se může vyskytnout i jako přívlastek neshodný podstatného nebo přídavného jména (většinou dějového).

Forte min doloras la nepovado helpi vin sur via malfacila vojo. = Forte min doloras, ke mi ne povas helpi vin... - Velmi mě bolí nemožnost pomoci ti na tvé těžké cestě. = Velmi mě bolí, že to nemohu pomoci ...
Mi ricevas grandan deziron edziĝi. = Mi ekdeziregas edziĝi. - Dostávám velikou chuť se oženit. = Strašlivě toužím se oženit.
Lia propono elekti novan prezidanton ne estis akceptita. - Návrh zvolit nového předsedu nebyl přijat.
Vi havis nenian rajton paroli al mi en tia maniero. - Nemáš žádné právo mluvit se mnou tímto způsobem.
Ŝi ricevis la taskon trovi trinkaĵon. = ...la taskon, ke ŝi trovu trinkaĵon. - Dostala úkol najít nápoj. = úkol, aby našla nápoj.
Mi estas kapabla instrui nur la francan lingvon. ...kapablas instrui... - Jsem schopný učit jen francouzský jjazyk ... dokážu učit ...
Mi estas preta iri por vi piede al la fino de la mondo. - Jsem hotov jít kvůli tobě pěšky až na konec světa.

Infinitiv s předložkami.

Normálně větnou funkci infinitivu poznáme z okolního textu. Ale někdy je k tomu nutné použít předložku: por (pro), anstataŭ (namísto), krom (kromě) a stále častěji sen (bez).

Ni ĉiuj kunvenis, por priparoli tre gravan aferon. - Všichni jsme se sešli, abychom projednali důležitou věc (pro projednání důležité věci).

Věty s por + infinitiv se používají tehdy, když infinitiv a přísudek mají stejný podmět. Pokud jsou podměty odlišné, používá se infinitiv bez předložky: Ŝi invitis min trinki kafon. = ...por ke mi trinku kafon. Po slovesech pohybu iri (jít) a kuri (utíkat), dáváme přednost infinitivu bez předložky por, i když jsou podměty stejné: Mi iros ripozi. = Mi iros por ripozi.
Ĉi tie ne ekzistas akvo por trinki. ≈ Ĉi tie ne ekzistas trinkebla/trinkota akvo. - Zde není voda na pití = Není zde pitná voda.

Pokud je infinitiv přívlastkem podstatného jména, používá se předložka por nezávisle na podmětu toho infinitivu.
En la domo estas jam nenio por manĝi. - V domě už není nic k jídlu.
La aliaj anasoj preferis naĝadi en la kanaloj, anstataŭ viziti ŝin. - Jiné kachny raději plavaly v kanálech, místo aby ji navštívily.
Vi nenion povas fari krom kunbati viajn dentojn. - Nemůžeš udělat nic kromě stisknout zuby.
Ne ekzistas alia bono por la homo, krom manĝi kaj trinki. - Není jiné dobro pro člověka kromě jídla a pití.
Tion mi ne povus fari sen detrui mian reputacion. = ...sen detruo de mia reputacio / ... ne detruante mian reputacion. - To bych nemohl udělt bez poškození své pověsti.
Sen manĝi kaj trinki oni ne povas vivi. = Sen manĝado kaj trinkado... - Bez jídla a pití nelze žít.

Mezi předložku antaŭ (před) a infinitiv se klade srovnávací slůvko ol (než):

Oni devas iri longan distancon, antaŭ ol veni al la rivero. = ...antaŭ ol oni venas al la rivero. - Je nutno ujít dlouhou vzdálenost, než se dojde k řece.
Antaŭ ol foriri li ŝlosis la pordon. = Antaŭ ol li foriris... - Před odchodem zamčel dveře.

Používání jiných předložek před infinitivem není nelogické, ale protože je to nezvyklé, může docházet k nedorozumění.

Infinitiv jakoby přísudek

Občas vidíme větu hlavní nebo vedlejší, kde je jediným slovesem infinitiv. Infinitiv se pak podobá rozkazovacímu způsobu nebo výrazu se slovesem moci:

Grandega hundo metis sur min sian antaŭan piedegon, kaj mi de teruro ne sciis, kion fari. = ...kion mi faru. - Veliký pes na mě položil svou přední tlapu a já jsem hrůzou nevěděl, co dělat = co mám dělat.
Mi efektive jam ne scias, kiel ĝin klarigi. = ...kiel mi ĝin klarigu. - Už opravdu nevím, jak to vysvětlit. = jak bych to vysvětlil.
Ili ne havas, kion manĝi, ili ne havas, per kio hejti la fornon. = Ili ne havas (ion), kion ili/oni povus manĝi, ili ne havas (ion), per kio ili povus hejti la fornon. - Nemají co jíst, nemají čím zatopit v kamnech. = Nemají nic, co by mohli jíst, nemají nic, čím by mohli zatopis v kamnech.
Mi havis tiam apud mia domo foson, kiu, se preni la plej malmulte, havis almenaŭ ok futojn da larĝeco. = ...se oni prenu la plej malmulte... - Tehdy jsem měl u svého domu příkop, který, vzato podle nejmenší míry, měl nejméně osm stop šířky. = když vezmeme nejmenší míru ...
Ĉu esti aŭ ne esti, — tiel staras nun la demando. = Ĉu mi estu aŭ ne estu... - Být či nebýt, — tak nyní stojí otázka. = Mám být či nemám být ...
Kion fari? = Kion oni/mi/vi faru? - Co dělat? = Co mám/máš/máme dělat?

Infinitiv bývá někdy používán místo rozkazovacího způsobu. V takovém případě je rozkaz neutrální, ani zdvořilý ani nezdvořilý, ale pouze konstatující nutnost. Podmětem takového rozkazu jsou obecně lidé, veřejnost, v esperantu oni. Nepoužívá se to ale často: Jen vypůjčit, ale nikoliv ponechat si! = Je možno si pouze vypůjčit ... Místo rozkazovacího způsobu vyjadřuje mluvicící osoba svou vůli jako prosté konstatování faktu, o kterém nelze diskutovat. Por landoj ne menciitaj en la listo sin turni al LF-KOOP, Svislando. Prosté konstatování co dělt, pokud si chceme něco objednat z LF-KOOP.

Infinitivy a dějová slovesa

Infinitivy a dějová slovesa se sobě podobají, ale jsou mezi nimi rozdáíly. Infinitiv má vždy nevyjádřený podmět, který je většinou stejný jako podmět přísudku. Dějové sloveso je však na podmětu nezávislé. Vyjadřuje děj, ne však činitele. Význam věty se může změnit, pokud převedem infinitiv na dějové sloveso.

Malbonaj infanoj amas turmenti bestojn. = Ili amas, kiam ili mem turmentas bestojn. - Zlé děti rády trápí zvířata. = Jsou rády, když samy trápí zvířata.
Malbonaj infanoj amas turmentadon de bestoj. = Ili amas turmentadon de bestoj, ĉu ili mem turmentas, ĉu iu alia turmentas. - Zlé děti mají rády trápení zvířat (ať už je trápí samy nebo je trápí někdo jiný)
Mi promesis amuziĝi. = Mi promesis, ke ĝuste mi amuziĝos. - Slíbil jsem bavit se. = Slíbil jsem, že se budu bavit.
Mi promesis amuziĝon. = Mi promesis, ke okazos amuziĝo. - Slíbil jsem zábavu. = Slíbuil jsem, že bude zábava.

Není důležité, kdo se bude bavit.