Koncovky O, A, E, I, AS, IS, OS, US a U vyjadřují slovní druhy, jsou proto důležité při tvorbě slov. Naproti tomu koncovky J a N nehrají při tvorbě slov roli.

Slůvka jsou slova sama o sobě: por (pro), mi (já), jam (již), eĉ (dokonce), tiam (tehdy), anstataŭ (namísto), je (na), jes (ano).

Nejpočetnějšími slovními prvky jsou kořeny. Každý kořen má sám o sobě význam, ale nemůže se vyskytovat jako samostatné slovo – potřebuje koncovku určující slovní druh.

• Některé kořeny označují lidi, osoby, např. AMIK, TAJLOR, INFAN, PATR, SINJOR, VIR ... (přítel, krejčí, dítě, otec, pán, muž)
• Jiné kořeny označují zvířata: např. ĈEVAL, AZEN, HUND, BOV, FIŜ, KOK, PORK... (kůň, osel, pes, býk, ryba, kur, prase)
• Další kořeny jsou rostliny, např. ARB, FLOR, ROZ, HERB, ABI, TRITIK.. (strom, květ, růže, tráva, jedle, pšenice)
• Některé kořeny jsou nástroje, např. KRAJON, BROS, FORK, MAŜIN, PINGL, TELEFON... (tužka, kartáč, vidle, stroj, špendlík, telefon)
• Velmi mnoho kořenů jsou názvy dějů, např. DIR, FAR, LABOR, MOV, VEN, FRAP, LUD... (říci, dělat, pracovat, hýbat, přijít, udeřit, hrát)
• Jiné kořeny vyjadřují vlastnosti a kvality, např. BEL, BON, GRAV, RUĜ, VARM, ĜUST, PRET... (krásný, dobrý, důležitý, červený, teplý, správný, hotový)

Existují různé skupina a kategorie, nejen výše uvedené. Některé kořeny se těžko zařazují, jiné mají více významů, jiné mají význam úzce specializovaný, ale každý něco znamená.

Abychom mohli používat kořen s různými koncovkami, je třeba dobře znát vlastní význam kořene. Důležitost této znalosti lze ukázat na klasickém případu kořenů KOMB (česat) a BROS (kartáč).

Dvě slovesa, kombi (česat) a brosi (kartáčovat), mají velmi podobný význam, velmi podobnou činnost. Ale pokud z nich vytvoříme podstatná jména, chovají se zcela jinak.

Vysvětlením takového drastického rozdílu je prostý fakt, že už samotné kořeny mají svůj význam. KOMB znamená činnost, kdežto BROS nástroj. Proto koncovka O jednou vyjadřuje název činnosti, podruhé název nástroje. Ale se slovesnou koncovkou vyjadřují činnost obě slova. KOMB se vlastně nemění, protože vyjadřuje činnost dám o sobě, zato BROS se mění, protože vyjadřuje činnost, která se dělá kartáčem.

Pokud si přejeme vytvořit podstatné jméno činnosti, která se provádím kartáčem, je nutno vytvořit složeninu: bros-ad-o. Chceme-li vytvořit jméno nástroje, kterým se češe, musíme vytvořit odvozeninu: komb-il-o.

Existuje celá řada takových párů, kde kořeny mají podobný význam jako slovesa, ale jako podstatná jména se velmi liší. Zde je několik příkladů: : bati (tlouci) — marteli (tlouci kladivem), haki (sekat) — pioĉi (kopat krumpáčem), servi (sloužit) — sklavi (zotročit), kudri (šít) — tajlori (tvořit oděvy), regi (vládnout) — reĝi (kralovat), kaperi (loupit na moři) — pirati (chovat se jako piráti), viziti (navštěvovat) — gasti (být hostem). Podobně lze najít páry, kde si přídavná jména jsou podobná, ale jako podstatná jména se liší, např.: eleganta (elegantní) — danda (hejskovský), nobla (šlechetný) — nobela (šlechtický), lerta (zručný) — majstra (mistrovský), kuraĝa (odbážný) — heroa (hrdinný), proksima (blízký) — najbara (sousedský), dolĉa (sladký) — miela (medový). Zjistěte si význam odpovídajících podstatných jmen sami ve slovníku.

Dá se říci, že existují základní slova, z nichž se vychází při tvorbě slov. U kořene BROS/ se vychází ze slova broso (kartáč), které je názvem nástroje a z něho se odvozuje sloveso brosi (kartáčovat) výměnou koncovky O za koncovku I. U kořene KOMB/ je základním slovem sloveso kombi (česat), z něhož lze odvodit dějové podstatné jméno kombo (česání) a nástroj kombilo (hřeben) přidáním přípony IL s koncovkou O.

Agaj radikoj (dějové kořeny) bývají nazývané verbaj (slovesné) nebo verbkarakteraj (slovesného charakteru), protože zcela přirozeně je u nich slovesná forma považována za základní. Takové kořeny se ve slovnících objevují jako slovesa.

Ecaj radikoj (kořeny vlastností) jsou nazývané adjektivaj (adjektivní) nebo adjektivkarakteraj (adjektivního charakteru), protože u nich je základní formou přídavné jméno (adjektivum) s koncovkou A. Proto se taková slova objevují ve slovnících jako přídavná jména. Také kořeny, které se objevují s koncovkou E jsou tradičně nazývány kořeny s adjektivním charakterem.

Kořeny, které nevyjadřují ani vlastnost ani děj, jsou nazývány substantivaj (substantivní) nebo substantivkarakteraj (substantivního charakteru). Ve slovnících se objevují normálně jako podstatné jméno (substantivum).

Koncovka O.

Koncovka O nepřidává nic k vlastnímu významu kořene. Podstatné jméno je prostě název příslušné záležitosti.

Koncovka A.

Koncovka A znamená, že příslušnou věcí popisujeme, že má vztah k příslušné věci, že je jako příslušná věc atd.

Když kořen vyjadřuje vlastnost, tak i přídavné jméno znamená vlastnost. Taková přídavná jména se příliš nemění podle kontextu.

Pokud kořen přídavného jména neznačí vlastnost, pak přídavné jméno může vyjadřovat různé popisy. Obecně řečeno se význam takového přídavného jména může měnit podle situace:

Pokud kořen přídavného jména označuje děj, pak přídavné jméno může mít různé významy, např. "týkající se příslušného děje." Takové přídavné jméno se může podobat i příčestí přítomnému nebo minulému.

Některá taková přídavná jména přesto vyjadřují vlastnost:

Některá z těchto přídavných jmen se podobají příčestím: komplika ≈ komplikita (komplikovaný). U prostých adjektivních tvarů děj kořene buď není zajímavý nebo se nestal, jen vlastnost je důležitá. Někdy vlastnost existuje sama o sobě. Odpovídající tvary příčestí vždy ukazují, že takový děj se udál nebo právě děje.

Mnozí se domnívají, že některá z těchto přídavných jmen, zvláště korekta, se nemají používat ve významu vlastnosti (správný, bezchybný), někteří to považují dokonce za chybu. Podle nich komplika může znamenat pouze "komplikanta" (komplikující) nebo "rilata al kompliko" (vztahující se ke komplikaci), a korekta podle může znamenat pouze "korektanta" (korigující, opravující) nebo "rilata al korekto" (vztahující se k opravě). Avšak některá z této skupiny přídavných jmen nejsou nikdy kritizována, ačkoliv jsou zcela stejná. Taková tvorba slov již zdomácněla v esperantu od samého začátku a četné příklady se vyskytují u mnoha spisovatelů od Zamenhofa dodnes. Když je možné chápat přídavné jméno více způsoby, je lépe větu přeformulovat, ale to platí pro všechna vícevýznamová slova. Kořeny takových přídavných jmen jsou dějové, ale protože přídavné jméno z nich vytvořené vyjadřuje vlastnost, mohl by se někdo domnívat, že i kořen má charakter vlastnosti. Potom riskujeme, že chybně přidáme příponu IG k prostému slovesu a použijeme kaŝigi místo kaŝi (ukrýt), komplikigi místo kompliki (zkomplikovat), korektigi místo korekti (korigovat, opravit), atd. Tvary s IG mají ovšem jiný, velmi specializovaný význam: kaŝigi = "igi iun kaŝi ion" (dát něco schovat, aby někdo jinýschoval), vekigi = "igi iun veki iun" (přimět někoho aby někoho vzbudil), komplikigi = "igi iun kompliki ion" (přimět někoho, aby něco zkomplikoval) atd. Také si nesmíme myslet, že prosté sloveso znamená "esti tia" (být takový). Korekti není být bezchybný, nýbrž udělat bezchybným (opravit) Kompliki neznamená "esti ĝene malsimpla" (být obtížně složitý), nýbrž "igi ĝene malsimpla" (udělat obtížně složitým).

Koncovka E.

Koncovka E se při tvorbě slov chová velmi podobně jako koncovka A, znamená vztah k věci, tak jako ta věc apod.

Slovesné koncovky

I = provést úkon nebo být v určitém stavu, který se přibližně vztahuje k významu kořene (koncovka I zde reprezentuje všechny slovesné koncovky: I, AS, IS, OS, US, U)

Dějový kořen se slovesnou koncovkou má vždy svůj vlastní (nezměněný) význam.

Sloveso vytvořené z nedějového kořene ukazuje čin, který má blízko ke kořeni slova. Někdy je tento význam jasný, jindy můžeme váhat. U mnoha nedějových kořenů už tradice význam slovesa vybrala, u jiných kořenů, které se dosud ve formě slovesa nepoužívají, význam ještě nebyl rozhodnut.

Pokud kořen sám o sobě označuje vlastnost nebo stav, slovesná forma normálně znamená "být takový" nebo "jednat s takovou vlastností".

Normálně takové sloveso neznamená "stát se takovým" ani "udělat takovým", k tomu je potřeba přidat přípony IĜ a IG.

Pokud kořen označuje nástroj (přístroj, prostředek), sloveso obvykle znamená "použít tento nástroj obvyklým způsobem".

Pokud kořen označuje substanci (látku, hmotu), sloveso vyjadřuje "opatřit touto látkou"

U takových sloves bývá oblíbená přípona UM, často ovšem zbatečně.

Pokud kořen označuje osobu, pak sloveso znamená "jednat jako ta osoba"

Kořeny označující zvířata nebo přírodní jevy vytvářejí slovesa s významem "jednat jako takové zvíře nebo přírodní jev."

U mnoha kořenů se nedá význam slovesného tvaru přesně určit, můžeme jen obecně říci, že má ke kořenu nějaký vztah:

Upřesňující prvky stojící před hlavním prvkem

Často spojujeme více kořenů ve složené slovo čili složeninu. Taková složenina se skládá ze dvou částí: hlavního prvku, který stojí na konci a dává složenině hlavní význam, a upřesňujícího prvku, který stojí před hlavním prvkem a upřesňuje ho.

Z hlavního prvku ŜIP můžeme udělat následující složeniny (s neutrální koncovkou O):

Základním významem těchto složenin je vždy "ŝipo" (loď). Předcházející prvek upřesňuje, o jaký typ lodi se jedná. VAPOR upřesňuje, čím je loď poháněna, BALEN nám říká, k jakému účelu je použita, a AER ukazuje prostředí, kterým se pohybuje.

Nejčastěji upřesňující prvek rozlišuje různé druhy téže věci. Ovšem někdy se jedná jen o část celku: antaŭbrako = předloktí (přední část paže); Orient-Eŭropo = Východní Evropa (východní část Evropy).

Složenina se chová jako prostý kořen. Může přijmout jakokoli koncovku: vaporŝipo (parník), vaporŝipa (parníkový), vaporŝipe (parníkem), vaporŝipi (jet parníkem); rondiro (obchůzka), rondira (obchůzkový), rondire (obchůzkou), rondiri (obcházet kolem dokola); piediro (pěší chůze), piedira (pěší), piedire (pěšky), piediri (jít pěšky); helruĝo (červánky), helruĝa (červánkový), helruĝe (červánkově), helruĝi (červánkově růžovět)

Ze složenin lze tvořit další složeniny:

Teoreticky může složenina z několika kořenů mít více významů. Žádné pravidlo neurčuje, že např. ŝarĝvaporŝipo je ŝarĝ-vaporŝipo (nákladní paroloď), nikoliv ŝarĝvapor-ŝipo (loď na zátěžovou páru, což by byl ovšem nesmysl). Musíme prostě sami poznat, která z mluvnicky možných variant dává věcný smysl. V prxi dochází k omylu jen málokdy. V písemném styku si navíc můžeme pomoci pomlčkou, aby čtenář nemusel složeninu luštit: ŝarĝ-vaporŝipo. Obecně lze říci, že složeniny z více než tří či čtyř kořenů mohou působit potíže pro pochopení. Místo vaporŝipasocimembrokunvenejo raději použijeme např. kunvenejo por membroj de vaporŝipasocio (schůzovní místnost pro členy paroplavební společnosti).

Spojovací koncovky.

Po upřesňujícím prvku může následovat spojovací koncovka O aby usnadnila výslovnost a srozumitelnost složeniny: puŝoŝipo (tlačná loď), aeroŝipo (vzducholoď), sangoruĝo (červeň krve) atd.

Spojovací koncovky se nepoužívají v takových složeninách, kde upřesňující prvek se přirozeně stává přídavným jménem: dikfingro = palec (druh prstu, který je obvykle tlustší než ostatní). Význam slova nelze vysvětlit podstatným jménem diko, proto se neříká dikofingro ani dikafingro, nýbrž v případě nutnosti dvěma samostatnými slovy dika fingro. Podobně jsou na tom dějové složeniny, kde upřesňující prvek vyjadřuje vlastnost: ruĝfarbi → farbi ruĝa, farbi tiel ke io fariĝas ruĝa; plenŝtopi → ŝtopi plena. Ani v těchto složeninách se spojovací samohláska nepoužívá. Totéž platí pro dějové složeniny, kde upřesňující prvek vyjadřuje způsob děje; nepoužívá se spojovací samohláska, ale dává se přednost rozdělit složeninu na dvě slova: laŭtlegi → legi laŭte.

Tvary jako nigra-blanka (černobílý) nejsou složeniny, nýbrž dvě samostatná slova psaná společně pro dožanení zvláštní nuance:.

Pokud je upřesňujícím prvkem částice (slovo, které nepotřebuje koncovku), spojovací koncovka se normálně nepoužívá. V případě potřeby však lze použít E, aby se usnadnila výslovnost nebo srozumitelnost. Ale používá se to jen výjimečně.

Jiné koncovky než E po částici jako upřesňujícím prvku se mohou objevit tehdy, když dodávají potřebný význam: unuaeco = prvenství (být první) - (unueco = jednota (být jako jeden), antaŭeniri = napředovat (jít dopředu) - antaŭiri = předcházet (jít před něčím nebo před někým). Spojovník směrovým EN (E + N) se někdy používá také tehdy, je-li upřesňujícím prvkem plnohodnotný kořen a chceme-li naznačit směr:: supreniro (výstup, chůze nahoru), ĉieleniro nebo ĉieliro (nanebevzetí, nanebevstoupení)), hejmenvojaĝo nebo hejmvojaĝo(cesta domů).

E jako spojovací koncovka se objevuje tehdy, je-li upřesňujícím prvkem kořen MULT: multe-nombro (množné číslo).

U složenin s dějovými kořeny jako upřesňujícími prvky a roli hlavního prvku způspbová slovesa POV, VOL nebo DEV se jako spojovník používá I: pagipova (schopný platit, solventní), vivivola (chtějící žít), pagideva (mající povinnost platit).

Spojovací samohláska se nepouží u předpon a přípon.

U jiného druhu složeniny, frazetvortoj (větné slovo), se spojovací koncovky používají podle odlišných pravidel.

Slůvka (částice) ve složeninách.

Některé částice jsou používány i s koncovkami. I ony mohou být upřesněny prvkem, který stojí před nimi.

Vysvětlování složenin.

Význam složeniny lze vysvětlit předložkou:

Avšak ne všechny složeniny jsou tak snadno vysvětlitelné. Některé potřebují vysvětlení dost složité:

Ve složeném slově se mohou skrývat mnohé nevyjádřené myšlenky. I když se složenina skládá z hlavního prvku, který určuje základní význam, a prvku upřesňujícího, který základní význam charakterizuje, jejich kombinace nevyjadřuje úplnou definici slova. Skutečný význam složeniny určují nejen její části, ale také zvyková tradice.

Často váháme např. mezi lada skatolo a ladskatolo, sovaĝa besto kaj sovaĝbesto, dikfingro a dika fingro. Někdy je možno použít obě varianty se stejným významem, ale v zásadě je mezi složeninou a spojením přídavného a podstatného jména rozdíl. Složeninou vyjadřujeme určitý druh, který vyžaduje vlastní slovo. Podstatné jméno s přívlastkem obvykle znamená je náhodnou příležitostnou vlastnost.

Upřesňující prvek před prvkem hlavním určuje vlastnosti druhu, nikoliv vlastnosti jednotlivce. Přívlastek obvykle ukazuje vlastnosti jednotlivce, ale může označovat i vlastnosti druhu, záleží na kontextu v konkrétní situaci. Můžeme říci dika fingro místo dikfingro, vapora ŝipo místo vaporŝipo, sovaĝa besto místo sovaĝbesto. Ale obráceně to neplatí, protože ne každý tlustý prst je palec, ne každá parní loď je parník, ne každé divoké zvíře je bestie.

Je častým omylem, že nelze vytvořit složeniny, ve kterých je upřesňující prvek kořenem, vyjadřujícím vlastnost. Ve skutečnosti se taková slova tvoří často, např. altlernejo (vysoká škola), altforno (vysoká pec), dikfingro (palec), sekvinberoj (sušené rozinky), solinfano (dítě jedináček), sovaĝbesto (zuřivé zvíře, bestie), sanktoleo (posvěcený olej), a mnohá jiná. Jsou zcela správná. Vyjadřují však speciální druh, např. vysoká škola je druh školy, i když se nachází v nízké budově. Ale nelze prostě srazit přídavné a podstatné jméno, pokud tím nemáme na mysli speciální druh. Krásnou květinu nenazývejme belfloro, nýbrž prostě bela floro.

Mnozí se domnívají, že nelze tvořit složeniny, jejichž hlavní prvek vyjadřuje děj a upřesňující prvek je přímým předmětem tohoto děje (činu), např. leterskribi (psát dopis, dopisovat), voĉdoni (dát hlas, hlasovat), domkonstrui (stavět dům). To však není pravda. Ovšem v těchto složeninách není upřesňující prvek obyčejným předmětem, nýbrž určuje druh činnosti. Tyto složeniny jsou v principu jiné než dvouslovné výrazy skribi letero(j)n, doni voĉo(j)n atd. Ve výrazu skribi leteron mluvíme o konkrétním předmětu psaní, konkrétním dopisu, zatímco u leterskribi kořen LETER jen charakterizuje druh psaní. Podobné složeniny často mají význam zkoušení a snažení: fiŝkapti = rybařit, chytat ryby, být na rybách (snažit se chytit ryby). Taková slovesa je nutno vysvětlit jako frazetvortojn (větná či souslovná slova, slova vytvořená z větných členů, z větných výrazů).

Tvoření slov z větných částí.

Větný člen, sousloví (skupina slov patřících k sobě) se může srazit v jedno složené slovo. Koncovky původních slov odpadají, zvláště J a N, uvnitř může někdy zůstat samohláska kvůli snažší výslovnosti a samozřejmě výsledné slovo musí být zakončeno vhodnou koncovkou příslušného slovního druhu.

Když tvoříme slovo ze sousloví pomocí koncovky slovesné nebo koncovky podstatného jména O, pak tato koncovka obsahuje skrytý význam. Co takové slovo znamená, se musíme naučit u každého případu zvlášť:

Používají se také sousloví jako upřesňující prvek složenin. Nejčastěji je hlavním prvkem příona.

Vzácnější je tvorba slov z citátů. Z celé hlášky, skutečné nebo vymyšlené, můžeme uýdělat slovo. V takovém případě ponecháváme všechna slova včetně koncovek: "Vivu!" → [vivu]-(krii)-I → vivui = křičet "ať žije!", zdravit křikem "ať žije!" Všimni si, že koncovka U zůstala. Obyčejná slova nemohou mít dvě koncovky za sebou, ale vivui není obyčejné slovo. Je to přeměna citátu ve slovo a proto koncovka U je nezbytná pro zachování významu. "Ne forgesu min!" → [ne forgesu min]-(floro)-O → neforgesumino = nezapomeň na mě - pomněnka (název květiny, odborně nazývané miozoto

Afixy (předpony a přípony).

Malá skupina kořenů (kolem 40) se nazývají afixy. Jsou to kořeny, které se používají hlavně k odvozování slov. Některé se kladou za jiné kořeny - to jsou přípony, jiné před ně, to jsou předpony.

Tradice rozhodla, které kořeny jsou afixy. Můžeme ale říci, že pro ně platí zvláštní pravidla tvorby slov. Některé z tradičních afixů jsou obyčejné kořeny. Ve výše uvedených objasněních tvorby slov bylo několik příkladů kořenů, kterým se tradičně říká afixy.

Většinou fungují jako hlavní prvek složeniny, kdežto kořen, ke kterému se přidávají, je prvek upřesňující. Ale pro mnoho z nich platí speciální pravidla, která omezují vztah mezi hlavním a upřesňujícím prvkem, zatímco obyčejné kořeny taková omezení nemají.

Přípony AĈ, ĈJ, EG, ET, IN, NJ a UM se vůbec tak nechovají. Slova vytvořená těmito příponami nejsou ani složeniny ani sousloví. Jsou to pravé přípony.

Většina předpon funguje jako upřesňující prvek složeniny. Za předponou stojí hlavní prvek, prvek upřesňovaný. Ale existuje zvláštní pravidlo, které omezuje možné vztahy mezi předponou a hlavním prvkem.

Ovšem předpony GE a MAL se takto nechovají. Tyto předpony tak zásadně mění význam hlavního kořene, že výsledek nelze vysvětlit jako obyčejnou složeninu ani sousloví. GE a MAL jsou proto pravé předpony.

Předpony i přípony můžeme používat i jako obyčejné kořeny a s koncovkami z nich tvořit samostatná slova. Výjimkou jsou jen ĈJ a NJ, která se samostatně používají jen vzácně. Pár příkladů uvedeme.

U afixu se normálně nepoužívá spojovací samohláska kvůli lepší výslovnosti jako u dormoĉambro. Neříká se např. ekokuri, eksosekretario, ŝipoestro. Spojovník se u afixu používá jen tehdy, je-li to víceméně nutné kvůli významu a jeho pochopení, např. unuaeco, antaŭenigi, posteulo

Přípony příčestí ANT, INT, ONT, AT, IT a OT se chovají poněkud zvláštně.

Některé kořeny neřadíme k předponám a příponám, přesto se v těchto funkcích také používají. Můžeme je nazvat afiksecaj elementoj (prvky s charakterem předpon nebo přípon)