Určující prostředky jsou slova neohebná, která dáváme před substantivní větný člen pro určení jeho identity. Nejdůležitějším určujícím prostředkem je určitý člen la.
La – určitý člen
Slovo la vyjadřuje, že se jedná o konkrétní záležitost, kterou příjemce sdělení zná.
K la nepřidáváme koncovku – ani J, ani N:
- la domo = ten dům (posluchač ví, o kterém domě je řeč)
- la bela junulino = ta pěkná dívka (posluchač ví, o které dívce je řeč)
- la junulinoj = ty dívky (posluchač ví, o kterých dívkách je řeč)
- la altaj montoj = ty vysoké hory (posluchač ví, o kterých horách je řeč)
- la ruĝajn krajonojn = ty červené pastelky (posluchač ví, o kterých pastelkách je řeč)
V některých případech lze použít zkrácenou formu s apostrofem: l'.
La stojí před shodnými přívlastky příslušného podstatného jména. Případnou předložku dáváme před la:
- en la domo
- ĉe la bela junulino
- pri la altaj domoj
Jednotlivosti
Když se jedná o jednotlivosti (ne o druhy), la znamená, že mluvčí předpokládá, že posluchač tu záležitost zná. La v takovém případě znamená víceméně "víš, o čem nebo o kom mluvím".
Nepřítomnost la (nebo jiného určujícího prostředku) znamená, že mluvčí předpokládá, že posluchač tu záležitost nezná. Absence určujícího prostředku znamená víceméně "nevíš, o čem nebo o kom mluvím". Také to může znamenat, že identita není důležitá. Nepoužití la je tedy stejně důležité jako použití la.
-
La rozo apartenas al Teodoro. - Ta růže patří Teodorovi.
Mluvčí předpokládá, že posluchač rozumí, o kterou růži jde.
-
Al Teodoro apartenas rozo. - Teodorovi patří růže.
Teď se jedná o růži, kterou posluchač nezná.
-
Domo brulas! - Hoří dům!
Určitý dům hoří, ale mluvčí si není jistý, jestli posluchač ví, o který dům jde, nebo možná ani sám mluvčí neví, který dům hoří.
-
La domo brulas! - Ten dům hoří!
Mluvčí oznamuje, že teď hoří ten konkrétní dům, který posluchač nejspíš zná (možná jeho dům).
-
Venis multaj gastoj al via festo, ĉu ne? - Na tvou slavnost přišlo hodně hostů, že?
Hosté jistě jsou konkrétními jednotlivci, ale zde větný člen multaj gastoj slouží jen k popisu jejich množství. Jejich individuální nebo skupinová identita není důležitá.
Záležitost dříve zmíněná
Běžně je něco známé, protože už to dříve bylo zmíněné. La v takových případech znamená, že je znova zmiňované něco, o čem už byla řeč. Nepoužití la znamená, že se v příběhu objevuje něco nového:
-
Mi havas grandan domon. La domo havas du etaĝojn. - Mám velký dům. Ten dům má dvě patra.
U první zmínky posluchač ještě neví, o který dům se jedná. Proto mluvčí nepoužívá la. U druhé zmínky mluvčí přidává la pro vyjádření, že jde o dříve zmíněný dům. Kdyby la nepoužil, posluchač by měl předpokládat, že se jedná o jiný než dříve zmíněný dům, nebo libovolný dům.
-
En tiu ĉi skatolo estas frukto. La frukto estas ronda. - V této krabici je ovoce. To ovoce je kulaté.
Nejprve frukto (bez la) představuje novou věc. Posluchač tedy ví, že existuje ovoce v krabici. Potom mluvčí může dál mluvit o tom samém ovoci pomocí la frukto.
-
Mi havas tri infanojn. La infanoj ofte ĝojigas min. - Mám tři děti. Ty děti mě často rozveselují.
La znamená, že se znova jedná o už zmíněné děti.
-
Sur la strato iris tri viroj. Ili aspektis kiel friponoj. Subite la tri friponoj malaperis en bankon. Ŝajnis, ke la banko estas prirabota. - Po ulici šli tři muži. Vypadali jako gauneři. Najednou ti tři muži zmizeli v bance. Vypadalo to, že tu banku vyloupí.
Po první zmínce třech mužů a po sdělení, že vypadají jako gauneři, je dál lze označovat la (tri) friponoj. Větný člen la (tri) friponoj slouží jako příležitostné označení přesně těch tří mužů. Po první zmínce banky je možné ji dál nazývat la banko.
Když chceme mluvit o stejné záležitosti s pomocí la, není nutné používat přesně ta samá slova:
-
Tre malproksime de ĉi tie loĝis reĝo, kiu havis dek unu filojn kaj unu filinon, Elizon. La dek unu fratoj iradis en la lernejon kun stelo sur la brusto kaj sabro ĉe la flanko. - Velice daleko odtud bydlel král, který měl jedenáct synů a jednu dceru, Elizu. Těch jedenáct bratrů chodívalo do školy s hvězdou na prsou a šavlí po boku.
Přestože poprvé byli zmínění slovem filoj, je možné o nich dál mluvit jako o la (dek unu) fratoj.
Záležitost nepřímo zmíněná, odhadnutelná
Často je nějaká záležitost známá, protože její existenci objasňuje jiná dříve zmíněná záležitost, nebo protože posluchač má nezbytnou znalost světa:
-
Mi aĉetis aŭton, sed la motoro ne funkcias. - Koupil jsem auto, ale motor nefunguje.
Motor samotný dříve zmíněn nebyl, jen auto, ale protože každé auto běžně má motor, posluchač rozumí, že se jedná o motor právě zmíněného auta. Šlo by říct i ĝia motoro, což by bylo ještě jasnější.
-
Mi manĝas per la buŝo kaj flaras per la nazo. - Jím pusou a čichám nosem.
Posluchač ví, že mluvčí je člověk a že člověk má pusu a nos. La buŝo a la nazo je tedy totéž jako mia buŝo a mia nazo. Případně by šlo vynechat la, ale to by mohlo znít, jako kdyby mluvčí pochyboval, že posluchač ví, že člověk má pusu a nos.
Záležitost plně popsaná
Větný člen může mít přívlastky, které vysvětlují, o co se jedná:
-
Jen kuŝas la ĉapelo de la patro. - Tady leží otcův klobouk.
Přívlastek de la patro vysvětluje, o který klobouk jde. Není vyjádřeno, že existuje jen jeden otcův klobouk. Kdyby nebylo použito la, mělo by se předpokládat, že to je jen jeden z více otcových klobouků.
-
Por la hodiaŭa tago mi ricevis duoblan pagon. - Za dnešek jsem dostal dvojnásobný plat.
Přívlastek hodiaŭa plně objasňuje, o který den se jedná.
-
Mi redonas al vi la monon, kiun vi pruntis al mi. - Vracím ti ty peníze, které jsi mi půjčil(a).
Vedlejší věta kiun vi pruntis al mi zcela vysvětluje, o jaké peníze jde.
-
Mi vojaĝis al la urbo Pekino. - Cestoval jsem do města Peking.
Název Pekino úplně identifikuje to město.
Záležitost přímo viděná
Záležitost může být známá, protože ji posluchač přímo vidí, nebo si jí jinak všímá:
-
La domo estas vere bela. - Ten dům je opravdu pěkný.
To lze říct, když oba účastníci rozhovoru vidí ten dům.
-
La floroj odoras tre bone. - Ty květiny velice pěkně voní.
To lze říct, když posluchač vidí nebo cítí ty květiny, takže snadno chápe, o jaké květiny jde.
Záležitost obecně známa, jedinečná
Záležitost může být známá, protože je zcela unikátní, protože existuje jen jediná taková, nebo protože je tak významná nebo zvláštní, že se může jednat jen o ni:
-
La ĉielo estas blua. - Nebe je modré.
Všichni vědí, že existuje nebe. Takže ho lze nazývat jednoduše la ĉielo.
-
La prezidanto de Usono diris, ke... - Prezident Spojených států řekl, že…
Mluvčí předpokládá, že posluchač ví, že Spojené státy mají prezidenta a že jen jednoho. Díky tomu je možné ho nazývat jednoduše la prezidanto de Usono.
Kategorie
Často se používá podstatné jméno pro označení kategorie, pro sdělení, jaké něco je. Lze to udělat různými způsoby: bez la, s la, v jednotném nebo množném čísle. Často je možné použít kterýkoliv způsob podle vlastního uvážení nebo podle stylu.
Nejčastěji se při hovoru o kategorii nepoužívá určující prostředek. Na kategorii se nahlíží jako na neznámého jednotlivce, nebo jednotlivce, na jehož totožnosti nezáleží:
-
Leono estas besto. - Lev je zvíře.
Chceme říct, že lev je jeden z mnoha druhů zvířat – ne rostlina ani něco jiného.
-
Rozo estas floro kaj kolombo estas birdo. - Růže je květina a holub je pták.
Jedná se o druhy, nikoliv jednotlivce.
-
Karlo estas kuracisto. - Karel je lékař.
Slovo kuracisto neslouží k identifikaci, ale ke sdělení, jakou profesi Karel má.
-
Elizabeto estas patrino de tri infanoj. - Alžběta je matka tří dětí.
Větný člen patrino de tri infanoj neslouží ke sdělení, kdo je Alžběta, ale k informování, jakým člověkem je.
-
Akvo bolas je cent gradoj. - Voda vře při sto stupních.
Není řeč o určitém výskytu vody, ale o vodě jako látce obecně.
Někdy se na kategorii díváme jako na jednoho imaginárního známého jedince a používáme la. Je to poměrně časté ve formálním nebo filozofickém stylu. V takových případech se jedná o celou kategorii:
-
La gitaro estas tre populara instrumento. - Kytara je velice oblíbený nástroj.
Druh nástroje je prezentovaný jako jeden konkrétní známý nástroj. Šlo by i: Gitaro estas...
-
La kato preferas varman klimaton. - Kočka dává přednost teplému podnebí.
Druh zvířete je prezentovaný jako jedno konkrétní známé zvíře. Šlo by říct také: Kato preferas...
-
La urso troviĝas kaj en Eŭropo kaj en Ameriko. - Medvěd se vyskytuje i v Evropě i v Americe.
Výrok nemůže platit pro jednoho medvěda. Proto nelze říct: Urso troviĝas kaj en Eŭropo kaj en Ameriko.
-
La saĝulo havas siajn okulojn en la kapo, kaj la malsaĝulo iras en mallumo. La saĝulo = ĉiuj saĝuloj. La malsaĝulo = ĉiuj malsaĝuloj. - Moudrý má oči v své hlavě, blázen však chodí ve tmě. "La saĝulo" znamená všechny moudré. "La malsaĝulo" znamená všechny blázny.
Pokud je podstatné jméno jako doplněk, rozhodně nepoužíváme la, protože se jedná jen o kategorii: Karlo estas advokato. (Karel je advokát.) Pokud řekneme Karlo estas la advokato, význam je "Karel je ten konkrétní advokát, kterého znáš", "Karel je ten advokát, o kterém teď mluvíme" apod.
Pokud se jedná o něco počitatelného, kategorii lze vyjádřit i v množném čísle. Při mluvení o kategoriích je rozdíl mezi jednotným a množným číslem často zanedbatelný:
- Leonoj estas bestoj. = Leono estas besto.
- Rozoj estas floroj kaj kolomboj estas birdoj.
- La leonoj estas bestoj.
- La rozoj estas floroj kaj la kolomboj estas birdoj.
Nesprávné použití la
Nepoužívejte la ve větném členu, který má jiný určující prostředek. Těmi jsou přivlastňovací zájmena, tabulková slova končící na U, A a ES, slovo ambaŭ a polourčité unu:
-
Mia dorso doloras. - Bolí mě záda.
Ne: La mia dorso doloras. (Ale přesto lze použít la mia/via..., pokud nenásleduje podstatné jméno.)
-
Tiu domo estas granda. - Ten dům je velký.
Ne: La tiu domo estas granda.
-
Ĉiuj gastoj jam venis. - Všichni hosté již dorazili.
Ne: Ĉiuj la gastoj jam venis. Ani ne: La ĉiuj gastoj jam venis.
-
Mi ŝatas ĉiajn legomojn. - Mám rád(a) všelijakou zeleninu.
Ne: Mi ŝatas la ĉiajn legomojn.
-
Kies gasto mi estas, ties feston mi festas. - Koho jsem hostem, toho slavnost slavím.
Ne: La kies gasto... la ties festo...
-
Mi legis ambaŭ librojn. - Četl jsem obě knihy.
Ne: Mi legis la ambaŭ librojn. Ani ne: Mi legis ambaŭ la librojn.
Nepoužívejte la před vokativem:
-
Kelnero, alportu al mi glason da biero! - Číšníku, přineste mi sklenici piva!
Neříkejte: La kelnero, alportu...
La namísto přivlastňovacího zájmena
Často se používá la místo přivlastňovacího zájmena, pokud je z kontextu zřejmé, komu daná věc náleží. Obzvlášť často se to týká částí těla a příbuzenských vztahů:
- Li levis la kapon. = Li levis sian kapon. - Zvedl hlavu. = Zvedl svou hlavu.
- Mi montris per la fingro, kien li iru. = ...per mia fingro... - Ukázal jsem prstem, kam má jít. = …svým prstem…
- Ŝi lavis al si la piedojn. = Ŝi lavis siajn piedojn. - Myla si chodidla. = Myla si svá chodidla.
- Ĉu Karlo venis kun la patro? = ...kun sia patro? - Přišel Karel s otcem? = …se svým otcem?
-
Diru al la patro, ke mi estas diligenta. La patro = mia patro (la patro de la parolanto)
- Řekni otci, že jsem pilný. Otci = mému otci (otci mluvčího)Často se však používají slova Patro a Patrino (s počátečním velkým písmenem), jako kdyby to byla vlastní jména bez la.
La namísto ĉiuj
Když není riziko nedorozumění, je možné použít la namísto ĉiuj:
- La gastoj eksidis ĉe la tablo. ≈ Ĉiuj gastoj eksidis... - Hosté usedli ke stolu. ≈ Všichni hosté usedli…
-
Ĉi-vespere la Angloj prezentos teatraĵon en la kongresejo. La Angloj ≈ ĉiuj Angloj. - Dnes večer Angličani uvedou představení v kongresové místnosti. Angličani ≈ všichni Angličani.
Situace (kongres) však omezuje význam spojení ĉiuj Angloj. Jedná se o (víceméně) všechny Angličany, kteří se účastní daného kongresu, ne o všechny Angličany na světě.
La před názvy jazyků
La se používá před těmi názvy jazyků, které se skládají z přídavného jména plus slova lingvo (často nevyjádřeného). Užití la znamená, že jazyky jsou unikátní: la Angla (lingvo), la Ĉina (lingvo), la Nederlanda (lingvo) aj. Ale la se nepoužívá u těch nemnoha jazyků, které mají vlastní název jako podstatné jméno: Esperanto, Sanskrito, Ido, Volapuko aj.
La před plej a malplej
Když je přítomno plej nebo malplej, jedná se obvykle o něco unikátního, takže používáme la:
- La malfeliĉa infano forkuris kaj kaŝis sin en la plej proksima arbaro. - To nešťastné dítě odběhlo a schovalo se v nejbližším lese.
- Li estas tre kredema: eĉ la plej nekredeblajn aferojn, kiujn rakontas al li la plej nekredindaj homoj, li tuj kredas. - Je velice důvěřivý: I těm nejneuvěřitelnějším příběhům, které mu vypráví nejnedůvěryhodnější lidé, hned uvěří.
Když jde o porovnávání dvou záležitostí, obvykle používáme la (mal)pli namísto la (mal)plej:
- Unu vidvino havis du filinojn. La pli maljuna [filino] estis tiel simila al la patrino per sia karaktero kaj vizaĝo, ke ĉiu, kiu ŝin vidis, povis pensi, ke li vidas la patrinon. - Jedna vdova měla dvě dcery. Ta starší [dcera] byla své matce tak podobná svým charakterem i obličejem, že každý, kdo ji viděl, si mohl myslet, že viděl její matku.
Někdy plej neoznačuje nic unikátního, ale jen nejvyšší stupeň vlastnosti nebo způsobu. V takovém případě nepoužíváme la:
-
Eĉ vulpo plej ruza fine estas kaptata. - I ta nejvychytralejší liška je nakonec chycena.
Nejedná se o konkrétní známou lišku, ale o libovolnou lišku maximálně vychytralou.
-
Li estas plej laca en la mateno. - Nejunavenější je ráno.
Nejde o porovnání různých osob, ale o porovnání různých únav jedné osoby v různých chvílích.
-
Kiu venas plej frue, sidas plej ĝue. - Kdo nejdřív přijde, nejlíp sedí.
Plej nestojí před větným členem s podstatným jménem, ale před větným členem s příslovcem.
La u vlastních jmen
Nepoužívejte la u slova, které je samo o sobě vlastním jménem, protože taková jména jsou jednoznačná sama o sobě:
-
Pasintjare mi vojaĝis al Kanado. - Minulý rok jsem byl v Kanadě.
Neříkejte: ...al la Kanado.
-
Kie estas Francisko? - Kde je František?
Neříkejte: Kie estas la Francisko?
U obyčejných slov, která se stala vlastními jmény, ovšem používáme la, protože taková slova sama o sobě nejsou jednoznačná:
-
Kaj tiam la Nokto diris: "Tenu vin dekstre kaj eniru en la malluman pinarbaron, mi vidis, ke tien foriris la Morto kun via malgranda infano." - A tehdy Noc řekla: "Drž se vpravo a vejdi do temného borového lesa. Viděla jsem, že tam odešla Smrt s tvým malým dítětem."
La Nokto a la Morto vystupují v pohádce jako postavy s vlastními jmény (což vyjadřují velká počáteční písmena), ale nokto a morto jsou obyčejná podstatná jména, takže postavy musí být odlišeny pomocí la.
Když vlastní jméno má přídavné jméno jako přívlastek shodný a když toto přídavné jméno není samo o sobě součástí pojmenování, běžně se používá la. A to hlavně když jde o volbu (reálnou nebo zdánlivou) mezi více věcmi se shodným názvem:
-
Duoble montriĝis la bildo de Venero, de la surtera Venero. - Dvakrát se ukázal obraz Venuše, pozemské Venuše.
Venero (Venuše) je vlastní jméno bohyně. Nejdřív je Venero ve větě bez la, podle základních pravidel pro vlastní jména. Pak je přidán přívlastek surtera a pro vyjádření určitosti je nutné použít la. Jedná se jakoby o dvě různé Venuše – nebeskou a pozemskou.
-
Ĉiuj konas Londonon, la ĉefurbon de Britio, sed ne ĉiuj konas la aliajn Londonojn en Usono kaj Kanado. - Všichni znají Londýn, hlavní město Británie, ale ne všichni znají jiné Londýny ve Spojených státech a Kanadě.
Londono nemá člen la. Výraz aliaj Londonoj však má přívlastek aliaj, takže má i člen la.
-
Multaj vizitis Londonon, la ĉefurbon de Britio, sed mi vizitis ankaŭ aliajn Londonojn. - Mnozí navštívili Londýn, hlavní město Británie, ale já jsem navštívil také jiné Londýny.
I zde Londono má přívlastek, ale la není použito, protože se nejedná o všechny jiné Londýny a posluchač nemůže vědět, o které Londýny přesně jde.
Před vlastními jmény lze použit i jiné určující prostředky než la, ale jen málokdy se objevuje potřeba takových výrazů:
- Ha, tie vi estas, mia Elizabeto! - Ha, tam jsi, má Alžběto!
- Ĉu vi sentas teruron antaŭ tiu Karolo? - Cítíš hrůzu před tím Karlem?
Polourčité unu
Některé jazyky používají speciální neurčitý člen, který se často podobá číslovce jedna v daném jazyce. Neurčitý člen v esperantu neexistuje. Úplnou neurčitost vyjadřujeme jednoduše nepoužitím určujícího prostředku. Ale někdy používáme unu jako polourčitý člen. V takovém případě unu nevyjadřuje počet, ale identitu. Vyjadřuje, že se jedná o něco, co je neznámé posluchači, ale známé mluvčímu:
-
Unu vidvino havis du filinojn. - Jedna vdova měla dvě dcery.
Na začátku pohádky zatím jen vypravěč zná tu vdovu.
- Unu vesperon fariĝis granda uragano. - Jednoho večera se vytvořil velký uragán.
Polourčitý člen unu však nikdy není povinný. Je to prostředek k vyjádření nuance a používáme ho podle potřeby.